Blog



Komunismus – mizerná alternativa i zneužitý strašák


Říjen 2013 - Tyto dny trávím debatami s občany na ulicích a návsích měst a obcí Vysočiny. Docela často musím argumentovat, proč dnes není líp než na komunistů. A sama se zamýšlím, čím toto "líp" vlastně měřit. Jak vlastně můžeme "nacenit" svobodu, kterou máme. A jak zabránit podléhání vzpomínkovému optimismu těch, co to zažili, i naivitě mladších, kteří to nezažili. Jeden můj cynický kamarád svým dětem na otázku, co to byl komunismus, odvětil: milé děti, komunismus bylo historické období, kdy pivo stálo 3 koruny. To už je opravdu těžký argumentační kalibr. Ale vážně...

V listopadu roku 1999 slavila Česká republika výročí pádu komunistického režimu. Bylo to deset let, euforie to již rozhodně nebyla, přesto cítila většina obyvatel, že to, co se tehdy událo, bylo dobré a stávající cesta je lepší než ta, jíž bychom pokračovali bez revoluce. Ostatně - ekonomicky byl systém stejně na pokraji zhroucení. Pamatuji si, že jsme se s dětmi dívali na pořad, v němž Milan Šteindler na ulicích navozoval situace běžné pro období těsně před revolucí, ale absurdní pro období po ní. Mezi jinými nabízel coby vekslák Tuzexové bony. Reakce nic netušících lidí přitom zaznamenávaly kamery.

Nyní to bude již 24 let a zase tak absurdní to bohužel není. Komunistická strana má stále větší podporu a nemusí se přitom ani moc snažit. To, co lidé deset let po revoluci vnímali jako porodní bolesti demokracie, jsou již nepochybně spíše chronické komplikace nemalého významu. Lidé jsou jednoduše zklamaní. Mnozí se potom logicky ptají, zda by nebylo lépe za komunistů. Jsem přesvědčena, že nikoli.

Komunistická strana není (zdůrazňuji – svými proklamacemi) neatraktivní. Představa osmi hodin denně pět dní v týdnu v práci pro každého je zajímavá zejména pro mladé lidi po škole, lidi po padesátce a obyvatele regionů, kde se pracovních příležitostí nedostává. Pozice těchto lidí není jednoduchá, mluvím s nimi poslední týdny velice často a jsou to smutné příběhy. Stát dělá všechno pro to, aby se nám zahraniční investoři vyhýbali obloukem a naši podnikatelé si každého dalšího zaměstnance velmi dobře rozmyslí a raději ty stávající vytěžují na hranici únosnosti. Komunistická strana vábí také personálně. Mezi komunisty zůstalo určité množství lidí odpovídajících archetypu poctivého a charismatického předsedy družstva či obětavého dělnického předáka. V nejvyšších patrech však v rámci strany působí dlouholetí političtí matadoři, tak jako u jiných etablovaných stran. Rostoucí preference svědčí o tom, že jsou lidé ono zlo reprezentované politikou posledních let ochotni vystřídat jiným zlem, s kterým je již pomalu pozapomenutá historická zkušenost. Nepoučitelnost poháněná zoufalstvím...

Tento vývoj a růst podpory komunismu přirozeně děsí liberálně smýšlející jedince. A na této vlně se pak vezou ty strany, které již u nás hodně předvedly a zaklínají se tradiční „pravicovostí“, tedy ODS a TOP 09. Zatímco ODS za svého dlouhého působení nasbírala solidní sbírku hříchů a zpronevěr vlastním pravicovým ideálům, TOP 09 jich má vzhledem k délce svého života přímo úměrně méně. V minulém období však nepřesvědčila a mnohé voliče zklamala. Totiž především ty, kteří se těšili na kultivovanou státnickou politiku Karla Schwarzenberga, přitom svého noblesního knížete poté vídali zřídka a obdrželi namísto něj brutální dávku Miroslava Kalouska, jehož považovali spíše za nutné, ale svým favoritem korigovatelné zlo.

Tyto strany pak nenabízejí pozitivní výhled do budoucna. Soudí patrně, že stačí strašit komunismem a levicí s velkou porcí komunistů. ODS se na takovou kampaň orientuje velmi silně, její podpora se opírá již takřka pouze o hlasy svých členů a jejich rodin, pročež jí mnoho jiného nezbývá. TOP 09 toto zatím zapotřebí nemá, neboť její odlidštěný účetnický styl stále některé láká. Voliče straší slogany typu:„volte nás, abychom neskončili jako Island“ a posléze „volte nás, abychom zabránili komunistům v nástupu k moci“. Je zkrátka jednodušší strašit než nabízet. To platí v marketingu jako v politice. Špatné na tom je, že taková strategie dělá ze zákazníků, popř. voličů blbce.

Nevyznávám proto návrat ke komunismu, ani udržení neuspokojivého statu quo. Pojďme to prostě zkusit znovu a lépe. Volme strany, které nestraší, ale nabízejí změnu.



Jsem žena – no a?


Červenec 2014 - Myslím si, že ... Tento větný úvod se v následujícím textu objeví hned několikrát. Omluvte prosím takto zhoršenou kvalitu vstupu. Myslím si, že by se blog neměl příliš vztahovat k osobě pisatele. Jenže navzdory tomu, že „život lidskej je tak složitej, že život člověka je proti němu úplnej hadr“, myslím si, že mnoho čtenářů zajímá právě reflexe toho, co plyne kolem mě nikoli netečně, nýbrž ve vztazích, rozporech, souladech, kontextech apod.

Myslím si, že evropská komise je jedním z životně důležitých orgánů Evropské unie, potažmo České republiky. Doba není dobrá, svět krvácí opět o něco víc, z nečekaných ran. Jenže co vidíme, je až ona rudá tekutina. Jak hluboké jsou rány a kdo je působí, je bohužel spíše spekulativní. Zvykli jsme si na fakta, byli jsme jimi opilí, proto teď vrženi do snůšky názorů, ba propagandistických informací mnohdy protichůdných, přitom stejně (ne)legitimních, tápeme a je jen otázkou času, než se začneme chápat lákavých ideologií. Nebo se také můžeme spolehnout na moc Evropské unie, již sice nezdobí vojenské ostruhy (od toho zde naštěstí máme NATO), ale její hlas je dobře slyšitelný po celém světě a její nenápadné nástroje mají schopnost zasahovat do dění uvnitř i vně a chránit své členy. Krom spolehnutí se máme řadu možností ji ovlivňovat a přijmout také za danou část zodpovědnost. Příliš jsme si zvykli na frustrované ukazování prstem na vnější hybatele našich životů. Měli bychom ale zvednout hlavu a sebevědomě si říci, ten moloch, který nás do značné míry vede, je naším molochem, do značné míry jej vedeme my, neboť jsme jeho plnoprávnou součástí „v dobrém i zlém“. Myslím si, že chopím-li se postu eurokomisařky, budu jej zastávat ku prospěchu všech Evropanů, přesto tak, aby Česká republika vynikla, byla klíčovým hráčem, hlasitými a konstruktivními ústy, budila pozitivní zájem, zbavila se renomé bandy euroskeptiků (tedy těch, co destruují) a vydobyla si renomé realistických budovatelů, kteří nepřemýšlejí proč ne, ale přinášejí řešení, jak ano.

Myslím si, že je poněkud nešťastné, že se o mé nominaci hovoří jako o důsledku správné skladby mých chromozomů (parně z části oprávněně). Jsme hrdá žena, tuto roli přijímám s radostí v oblasti etikety a rodinného života. V profesi to však roli hrát nemá. Sice to dle statistik znamená ztížený kariérní postup, jenže to stejně nebyla moje cesta. Namísto kariéry jsem se vždy soustředila na rozvoj odbornosti a domnívám se, že právě tento přístup spolu s nezbytnou dávkou štěstí mi paradoxně v pozdějším věku umožnil získat významná postavení (to není samochvála, to jen vyjadřuji obrovský respekt a pokoru před úkoly a pravomocemi, jež s sebou nesou).

Myslím si, že máme v Evropě velké záruky, měli bychom si z jejího dosahu vzít tolik sebevědomí, kolik uneseme, měli bychom poctivě vyčerpat všechno, co se nám z EU s úroky vrací, měli bychom také plně přijmout zodpovědnost za její fungování a být ve správný čas správně slyšet.